TAROTOVÁ KNIHA - ve dvou verzích - bez karet jako Svět tarotu a s kartami jako Základní tarot.

ROZHOVOR: Alue K. Loskotová: Stromy umí pomoci víc než lidé

15. listopadu 2015 v 21:44 | Renata |  Osobnosti
Rozhovor z roku 2013
Alue už někteří znáte z rozhovoru z Popelek. S touto zajímavou a osobitou slečnou narozenou ve znamení Vah jsem si domluvila další rozhovor, až dopíše svou další knihu. Jenže mezitím "jsem zažila" její krátký film o komunikaci se stromy. A nejen o něm si budeme povídat.
Film o komunikaci se dévami:
ODKAZ ZDE, opravdu doporučuju, těch pár minut od začátku do konce jsem jen vnímala.


Alue, ten film je doslova pohlazením na duši, kdy jsi vůbec zjistila, že můžeš komunikovat se stromy, pamatuješ si ten vůbec první zážitek v životě?
Pamatuji si ho velmi dobře, často se mě na něj lidé ptají, takže pro stálého čtenáře se teď opakuji. Mám překrásnou vzpomínku, kdy jsem jako miminko byla v kočárku. Ležela jsem na zádech a koukala nahoru. Vezla mě moje maminka, usmívala se na mě a já koukala na stromy. Jely jsme nějakou alejí. Větve stromů, které jsem viděla, byly holé. Což je logické, narodila jsem se v září, takže byl podzim.
Koukala jsem na ty větve a přemýšlela, kde jsem a co je tohle za svět. Pak se větve rozsvítily. Byla to krásná světlá svěží zelená barva a já slyšela hlasy. Neuměla jsem žádný jazyk, takže jsem nerozuměla slovům, ale cítila jsem vnitřně význam. Stromy mi říkaly, že mě vítají na tomto světě. Měla jsem z toho radost a věděla jsem, že ty hlasy vycházejí právě z rozsvícených stromů. Přímo bytosti se mi ale nezjevily. Bylo to tak moc silné a radostné, že se mi to vtisklo do paměti. Nedá se to zapomenout. Dnes když na to vzpomínám, mám dojem, že stromy mluvily česky, ale na tom vlastně ani moc nezáleží. Dévové promlouvají hlavně srdcem. Jakým jazykem to je, není podstatné. Lidé mě snad také jako miminko vítali na tomto světě, ale to si nepamatuji. Já si jako přivítání pamatuji jen stromy. Je to jeden z důvodů, proč mám k nim speciální vztah a proč jsem za nimi jako dítě chodila se vším, co mě trápilo. Uměli mi pomoci více, než lidé.
Umět všemi smysly vnímat život je asi nejdůležitější. Mnoho lidí je v dnešním přetechnizovaném a uspěchaném světě ztracených. Když člověk ztratí sám sebe, projeví se to i na fyzickém těle formou nemocí, depresí apod. Jsem si jista, že každý z nás může udělat první krok k tomu znovunalezení se. Kdybys sama sebe ztratila, kde by ses začala hledat?
Člověk sám sebe ztrácí, když se přestává mít rád a když přestává mít rád jiné lidi, nechce jim být prospěšný, nemá žádný vyšší cíl, zajímá ho jen hmota. Ztratit sám sebe, to je záležitost mnoha rozhodnutí a postupného vývoje, stejně tak jako cesta ke znovunalezení své podstaty. A vše je jen o uvědomění. Pochopit, že mám problém, že mi už nevyhovuje stávající způsob mého myšlení (i života) a vydat se zase zpátky správnou cestou. Sebeláska a pobyt v přírodě je jedna z nich. Dále služba lidem. Také je nutné změnit žebříček vnitřních hodnot.
Když si chceš udělat radost například jídlem, co je pro tebe tím TOP chuťovým zážitkem?
To je vždy trochu jiné. Tělo má jiné potřeby a chutě podle ročních období, podle počasí, podle stávající nálady. Já si umím vychutnat skoro všechno, snad kromě kopru, křenu a pálivého koření, mi udělá radost každé jídlo. Když si chci udělat radost, dbám hlavně na rozmanitost barev a chutí.
Představ si, že ti přijde na večeři někdo pro tebe velmi výjimečný. Jaké meníčko by jsi připravila?
Když čekám někoho speciálního, nabídnu mu to, co jím normálně a mám to ráda, jen se toho udělá trochu více. Samotná se cítím zvláštně, když mě někdo pozve na oběd a vytasí se s několika chody alabažant, přitom mi stačí jenom trocha od jednoho. Cítím, že dotyčný se snaží na mě udělat co nejlepší dojem, ale nerozumím proč zrovna takto, když jsem přišla za ním a ne za jídlem. Jako doma se cítím, když se kvůli mně nikdo moc extra nevzrušuje a dá to, co zrovna má. Proto ani já to návštěvám nedělám. Nechystám alabažanty, ale chovám se normálně jako vždy. Na návštěvy se přece nechodí kvůli jídlu, ale kvůli lidem, které máme rádi.

Vím, že máš také kladný vztah k čaji…. Jaký máš nejradši?
Čínský jasmín Dragon Phoenix Pearls. K nám ho vozí Oxalis, je těžké ho sehnat, normálně si totiž lidé takto drahý čaj nekoupí. Ale z pár kuliček mám až 4 hrnky, zase až tak nehospodárné to není.
No a také ke kočkám, když jsme tady U kočky. Tvůj kocourek Moristek je čas od času hlavním aktérem příběhů na tvém webu, jak se to vůbec stalo, že ti přišel do života?
Moristka jsem potkala opuštěného jako koťátko, sedící u šedého domu. Tam jsem ho pomazlila a když jsem se pak za tmy vracela stejnou cestou, skočil mně a mému kamarádovi pod nohy. Už se nenechal odbýt. Skálopevně se rozhodl, že jde s námi. Překonal se mnou skoro tři hodiny putování, většinou po vlastních tlapkách, protože se nechtěl nechat nosit. Volala jsem na něj jako na pejska, obcházela nebezpečné silnice, psy, spadla jsem s ním do potoka, zkrátka bylo to velké dobrodružství. Podrobně o tom píšu v prvních dílech jeho seriálu, který má název Moristova dobrodružství. Je to tam i s fotkami.

Tak to je on, jsem ráda, že mi Alue půjčila i jeho fotku. Fakt fešák.
Zaujalo mě nedávno na tvém webu přiznání, že jsi "kočičí", že ti psi prostě nevoní. To je přiznání hodné té pověstné negativní ceny "Bludný kámen", v našem pejskařském národě. Ale naprosto s tebou tohle sdílím, psí pach mi doslova trhá čelní dutiny a cítím ho v nejmenších závanech. Opravdu se s touhle neoblibou psí vůně člověk "rodí", nebo roli mohou hrát třeba i paměťové stopy z dětství? (negativní zážitky se psy a tak)
Bude to otázka osobního vkusu, který je vrozený. Asi jako když jeden parfém každému voní jinak. Někomu zase smrdí kočky :) Já se psy vyrostla, prostřídalo se jich v mém životě opravdu hodně, byly tam i nějaké špatné zážitky, protože jeden z psů byl řádně narušený a extrémě agresivní, kousal lidi. Přišel odnikud a už jsme se ho nezbavili. Avšak bez ohledu na dobré nebo špatné zážitky, mi psi smrděli pořád stejně. Mám je ráda, vzhledově se mi líbí, venku je zdravím, umím se o ně dobře postarat, rozumím jim, ale ty pachy snáším pořád špatně. Nemluvě o jejich dechu. Já jsem ale na pachy celkově citlivá. Podobně nesnáším pach zpocených, nebo jen trochu zapařených nohou. (Pes mi připomíná zatuchlinu, skoro jako smradlavé nohy.) Kdo s tím má problémy, ten se musí držet několik metrů daleko, jinak ho pořád posílám do koupelny a odtahuji se, přitom jiní lidé ten pach necítí, nebo jim nevadí. Pejskaři na psí pižmo zkrátka nereagují, protože jejich nos je tak nastavený. Znám i takové, kteří ke svým psům čuchají, protože jim to moc voní. Cožpak o to, já čichám ke kočkám, moc mi voní i morčata na čerstvé podestýlce, tak proč by někomu nemohl vonět pes? Já mezi ně však nepatřím. A jestli jsou Češi pejskařský národ, nad tím by se i dalo diskutovat. Jde spíš o to, že pejskaři mají určité vlastnosti, které se hodí na psa, kdežto kočkaři mají vlastnosti jiné.
Kočkařů je určitě méně, protože kočky upřednostňují intelektuálové, kteří jsou rádi sami. Umělci a lidé nezávislí. Ne nadarmo jsou také kočky pověstné společnice ,,čarodějnic", což v minulosti byly duchovní ženy, které se vyznaly v bylinách a lidovém léčitelství. Kočka je speciální tvor pro speciální lidi, není to zvíře pro každého. Pes ale ano. Ten totiž miluje svého pána bezpodmínečně, nechá se řídit, cvičit, ovládat a to většině lidí vyhovuje více, než svéhlavá kočka, která si stejně vždy prosadí svou.
Mimochodem, čistě teoreticky, máš nějakou další teorii na pověstný Bludný kámen? Už se k tobě dostala nějaká negativní reakce na tvé názory, nějaká smršť, prostě něco nového, co "někdo" neumí přenést přes srdce?
Lidé nepřenesou přes srdce kde co, hlavně když se jim říká pravda do očí. Avšak údajně (toto tvrzení není ověřené) Sisyfos necejchuje dvakrát. Kdo jednou už kámen dostal, tomu většinou dají pokoj. Já si však dělám ambice na zlatý, třeba se ještě někdy poštěstí.
A jak se vůbec vyrovnáváš s negativními reakcemi na své názory, přít se je velmi vyčerpávající, anonymita internetu je krutá… necháváš to plavat?
Nepřu se. Kdo mluví zle o jiných lidech, mluví sám o sobě. A přesně jak sama říkáš, ztrácet energii na boj s větrnými mlýny, je úplně zbytečná ztráta času. Když už tě někdo nemá rád, špiní tě a snaží se vyvracet vše co řekneš nebo napíšeš, tak si žije ve své iluzi a je úplně zbytečné snažit se mu to vymluvit. On tě stejně vůbec neposlouchá a ještě to nakonec znovu proti tobě použije. Jenom tím zesiluješ jeho zlobu. Beru to tak, že moudrý člověk si umí udělat na věci vlastní názor a takového si vážím, pro něj píšu. Kdo není moudrý, neumí respektovat jiné lidi a pomlouvá věci kterým nerozumí, škodí jedině sám sobě. Neví, o co všechno přichází. Výjimečně se ke mně dostane i slušná a dobře míněná kritika, v tom případě o tom příliš nediskutuji, nesnažím se to vyvracet. Raději něco doplním, poděkuji a obě strany jsou spokojené. Jde to i bez konfliktu a hrubých slov. Nejde ani moc o to, jestli někdo něco kritizuje, jde hlavně o způsob a úroveň, jakou to podá. S hulváty se jednoduše nebavím.
Píšeš druhou knihu, děláš si k ní vlastní ilustrace. Můžeš malilinko poodhalit, o čem bude?
Zatím ne, chci aby to bylo překvapení. Počítám, že by mohla vyjít za pár měsíců, možná koncem léta. Takže se to stejně už brzy prozradí.

Aluščiny obrázky jsou jednou velkou a lidskou harmonií...
Děkuji za rozhovor, Alue a přeji hodně štěstí, nejen s knihou, ale tak nějak obecně.
A nám všem, ať se umíme najít, ať umíme udělat ty správné kroky vzad, když je to potřeba. Protože někdy takové pokorné ucouvnutí z běhu života je nesmírným krokem vpřed...
Stránky Alue K. Loskotové najdete na:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Články je možné po domluvě s redakcí používat ozdrojované i jinde. Fotografie, není-li uvedeno jinak, jsou z redakčního archívu nebo z fotobanky Pixabay či Pinterest.

Chcete tu publikovat článek nebo si ho chcete půjčit? KLIDNĚ: pište na rpetrickova@centrum.cz (pro výklady používejte email modracesta@seznam.cz)
Moje profesní stránky: www.petrickova.cz A chcete-li ode mě profi články jen pro sebe, upravit text, udělat redakční práce, ozvěte se také.