TAROTOVÁ KNIHA - ve dvou verzích - bez karet jako Svět tarotu a s kartami jako Základní tarot.

ROZHOVOR: Markéta Baňková o tom, jak se noří do svých příběhů

3. listopadu 2016 v 11:30 | Renata |  Osobnosti
Těšila jsem se na rozhovor s touto českou autorkou, především s otázkou, do jakéhože stavu vědomí se dostává při svém psaní. Takže vznikl tento rozhovor pro web kultura21 a nabízím ho také vám... Protože tohle je opravdu talent, ať si o Maličkosti myslíte, co chcete. Má talent se dostat do čiré fantazie, vést příběh, který vámi projde jako sen, přitom ho nemáte to srdce opustit, protože i když je to příběh, který jen tu a tam zachytí drápky na nečekaných místech vaší duše a prostě vám nedovolí odejít…. Prostě ne. Takže, Markéta Baňková alespoň přes monitor vašeho počítače osobně.



Takže první otázka se nabízí. Mám pocit, že vaše příběhy se nedají psát po třech odstavcích denně, ale že vyžadují plné ponoření a "žití příběhem"?

Máte pravdu, při práci jsem se vždycky musela nějaký čas dostávat do světa, který jsem si v knize vytvořila. Sama jsem si teprve ujasňovala, jakou formu zvolit i jak si k tomu zorganizovat čas a zjistila jsem, že mi přerušované soustředění nevyhovuje. Tedy spíš než tři hodiny denně raději týden od rána do večera s pauzami na procházky. To bývá náročné, když máte rodinu a pracujete z domova. Proto jsem začala chodit do kaváren, kde mne nikdo nerušil a byl tam příjemný živý cvrkot. Koukáte na lidi, občas se nějaký jejich rys dá přiložit do příběhu, který mi už ve fantazii plane před očima. Ráda vzpomínám na momenty, kdy se dařilo se ponořit do tohohle fiktivního světa a každý den se do něj vracet. Jako bych na Albertově našla tajnou časoprostorovou kapsu, do které šlo vstoupit. Když tudy chodím, stále si přesně vybavuji detaily příběhu, hlavního hrdinu Tomáše, cestu v parku bláznů, profesorův kabinet s vycpanými zvířaty se zrnky prachu třpytící se v pruzích slunečního světla, prostornou halu dětského domova s okny, křik v hale a další barevné, emocionálně zabarvené obrazy. Jakoby se tam ten příběh opravdu stal. Koneckonců by se tam stát i mohl.



Jak dlouho vám trvalo napsat Maličkost?

Nevím přesně, začalo to před pěti lety pomalu, pak se práce zintenzivňovala. Zprvu jsem nosila v hlavě základní nápad. Začala jsem chodit na přednášky, číst o genetice a učit se. S každým novým zjištěním, které šlo nějak aplikovat na zkušenosti z běžného života se mi objevovaly další scény knihy. Často jsem jen seděla v kavárně a sledovala, jak se přede mnou děj knihy odvíjí v mysli. Snění s otevřenýma očima - to je pro mně dosud nepřekonaná virtuální realita. Později jsem chodila na konkrétní místa, třeba do Anatomického ústavu, prostory si fotila a zapisovala detaily. V laboratořích jsem mluvila s vědci, ukazovali mi, na čem pracují. Nebyla to jen práce na knize, ale hlavně pronikání do tajemství oborů, o kterých jsem vždycky chtěla víc vědět. Biologie, medicína, psychologie ale i všelijaké záležitosti ezoteriky.

Věděla jste už na začátku, o čem příběh bude, nebo si žil svým životem v průběhu psaní a něčím Vás třeba výrazně sám od sebe překvapil?

Původním námětem bylo dohadování se dvou genů o tom, jak se nejlépe "vozit" generacemi lidských těl. V jedné kapitole tam stále je. Takový věcný, cynický komentář, jak "svá vozítka" tedy naše těla, řídit, aby určitým způsobem myslela a chovala se, aby se se zamilovávala, množila a vůbec se chovala tak, jak si jejich řidiči- čili geny, udávají. Chtěla jsem čtenáře znejistit, otřást jeho vírou v to, že si sami rozhodujeme o svém osudu. Ale pak mu tu víru zase vrátit. Ukázat dva naprosto rozdílé pohledy na nás - takový ten studeně technický a pak druhý, tajemný, magický, vědou nezachytitelný a zkusit je v příběhu spojit dohromady.

Skvěle jste se podívala i do duše potkanů, nebo do jejich myšlení. Bylo to jen pár chvilek v knize, snad věta nebo dvě, přesto mi to utkvělo v paměti jako silný pocit a otisk. Jaký je váš osobní vztah k těmto hlodavcům….

Jako malé dítě jsem několik let chovala myši a celé hodiny je sledovala a hrála si s nimi. Když se jim hodně věnujete, dají se vycvičit. Už tenkrát jsem o myších psala povídky, které jsem ilustrovala. Pak jsem měla i potkana. Jsou inteligentní. I mravence jsem chovala, měla jsem celé mraveniště ve velkých sklenicích a zkrz sklo viděla, jak žijí pod povrchem jehličí. Zajímavé, jak tyhle zážitky z dětství člověka ovlivní. I dnes mám k mravencům kladný vztah a někdy si říkám, že snad i oni ke mně. Když se objeví u nás v kuchyni na chalupě, vzájemně se respektujeme. Tiše vytváří v kuchyni své cestičky a pak po nějaké době zase zmizí. Čistí třeba okolí dřezu a hlavně špinavé houbičky na nádobí, ty vždycky důkladně oberou. Cukr a jídlo v šuplíku nechají být. Vlastně nechápu, proč lidé mravence doma hubí.

Výborně umíte pracovat s reáliemi, s popisem prostředí, s atmosférou, do příběhu jste dala pražské reálie, opravdové hospůdky. Všechno to máte předem promyšleno, nebo sama zíráte, kam s Vámi hlavní postavy jdou?

To říkáte hezky, kam s vámi jdou, spíš je to tak, že jdu já s nimi a sleduju, kam se vydají. Vlastně to je pěkná otázka. Každý asi píše jiným způsobem. Já tak, že se nechám unášet dějem, připadám si i jako divák. Většinu těch scén nepoužiji, ale ty co ano, pak už opakovaně technicky ladím a přepisuji.



Byla Cena Magnesia Litera za předchozí knihu Straka v říši entropie pro vás příjemným překvapením? Nějak Vás posunula v literárním světě, nebo je to jen "světská sláva, polní tráva"?

Můj nejoblíbenější fyzik Richard Feynman při slavnostním předávání Nobelovy ceny pronesl projev zhruba v duchu, že děkuje, ale že on už svou cenu dostal. Myslel tím, že v porovnání s radostí z objevování a poznání, které mu přináší jeho práce, jakékoli lidské ocenění nemá zdaleka takový význam. To je hodně pravdivé a přesné. Stále víc si tohle uvědomuju a zažívám. Ale nejsem v tomto směru zdaleka na téhle úrovni jako Feynman - já se ze své ceny opravdu radovala. Ano, největší cena byla práce samotná. Stejně tak pochopení čtenářů. Ale Magnesii a teď i cenu Česká kniha jsem brala jako podporu od lidí, kteří se zabývají knihami a kterých si vážím.

A závěrečná otázka, co chystáte pro své čtenáře dál?

Uvidíme! Co přinese čas. A ten je přece relativní. A tak doufám, že není nutné spěchat.

Děkuji za rozhovor…
Renata Petříčková, pro web kultura21.cz
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Assignment writing service reviews Assignment writing service reviews | E-mail | Web | 8. listopadu 2016 v 7:45 | Reagovat

I liked the post. Keep sharing informative and interesting posts like this. Keep up the good work :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Články je možné po domluvě s redakcí používat ozdrojované i jinde. Fotografie, není-li uvedeno jinak, jsou z redakčního archívu nebo z fotobanky Pixabay či Pinterest.

Chcete tu publikovat článek nebo si ho chcete půjčit? KLIDNĚ: pište na rpetrickova@centrum.cz (pro výklady používejte email modracesta@seznam.cz)
Moje profesní stránky: www.petrickova.cz A chcete-li ode mě profi články jen pro sebe, upravit text, udělat redakční práce, ozvěte se také.